Osobnosti veřejného a kulturního života, které podporují Auto*Mat

Zuzana Dřízhalová — herečka

Moc ráda se procházím Prahou, ale je jen málo míst, kde si jí vychutnám bez příchuti benzínu. Připadá mi, že autům je věnováno mnoho prostoru. Měla bych radost, kdyby se více využívaly alternativní, pro lidské zdraví šetrnější pohonné hmoty.

Jaroslav Dušek — herec

Miluji chůzi. Nic k ní nepotřebuji a dostanu se kamkoli. Někdy chodívám z Černošic k radotínskému přístavu na autobus, kterým pak pokračuji do Prahy. Kráčím podél Berounky, mohu se ladit na klidný tok řeky a s určitým úžasem pozorovat nedalekou silnici, po které uhánějí auta. Mohu porovnávat ty vibrace. Po pravé ruce mám alej stromů a živou vodu. Po levé vidím kovový „veletok“. Zprava pociťuji klid a mír, ale i vznešenou životadárnou sílu. Zleva cítím chvat a spěch, ubíjející zmatek a ochablost, maskovanou určitou pýchou. Je to zřetelné a jasné. I v Praze chodím rád podél Vltavy, jen pár metrů pod čilým dopravním ruchem se ocitám v jiném světě. Nebo jdu Petřínem či Kampou ladit se na velebnou energii stromů. Ta místa tu jsou. Myslím, že bychom ze sebezáchovných důvodů měli vědomě vytvářet taková místa klidu a harmonie.

Petra Lustigová — herečka

Po Praze chodím hodně pěšky, MHD a kam to jde, jezdíme s dcerou na koloběžce. Koloběžka je lehká, skladná, snadno ovladatelná a zvláště v létě ideálně  klimatizovaná. Většinou musím po chodníku. Když vidím lidi, jednoduše seskočím. Když už nemůžu nebo je přede mnou terén, který nezvládnu, tak sednu na tramvaj. Nemusím ani do fitka. Cesta po Praze na vlastní pohon stačí, to je moje fitko. Spřízněnou duši poznám tak, že se na mne usměje.

Ridina Ahmed — zpěvačka

Pohybuji se dneska po Praze s kočárkem, ze kterého město objevuje můj malý syn. Přála bych jemu i sobě moct zažít město jinak – jako pomaleji a klidněji tepající organismus, plný chodců, kteří nemusejí na přechodech prchat před agresivními, rychlostí omámenými řidiči. Přála bych si žít ve městě, kde by lidé mohli bezpečně jezdit do práce a na nákup na kole, kde kavárenské stolečky na ulicích nebudou zalité hlukem a schované za hradbou zaparkovaných aut, ve městě, kde náměstí budou představovat více místo k setkávání než prostor pro kruhovou cirkulaci vozů. Nejsem utopista, je mi jasné, že určitá míra automobilismu je nezbytná, ale v Praze je dalece překročená. Když se podaří tyranii plechu usměrnit, stane se snad Praha opět místem pro život.

Simona Babčáková — divadelní, filmová a televizní herečka.

Pravidelně finančně podporuje iniciativu Auto*Mat.

Auto*Mat podporuji, protože jsem vděčná, že se nějaké občanské sdružení stará o to, na co já nemám čas, ale co potom ráda využiji. Cyklostezky podporuji už z principu, aby byla možnost volby, jak se dopravovat, a to nejen pro mě a mé přátele, ale především pro naše děti. Navíc cyklojízda je zdravější, ekologičtější a mnohdy i rychlejší. Ráda bych se svým synem jezdila na kole, ale po Praze se bojím a tak jsme omezeni pouze na víkendy a mimo Prahu. Spousta mých přátel a jsou to vzdělaní, kultivovaní lidé, občané řádně platící daně, jezdí na kole denně a já se o ně bojím a to mi nepřipadá v pořádku. Koneckonců statistiky jsou pádným argumentem. Také se mi nelíbí ta arogantní nadřazenost automobilových řidičů, jako těch větších, rychlejších, agresívnějších a z toho vyplývající automatické nároky na přizpůsobení se okolí a omezení všech neřidičů, včetně chodců. Sama jsem řidička a okolo cyklistů jezdím opatrně, neb se o ně bojím. A další věc, o které Auto*Mat komunikuje s úřady jsou nefunkční semafory na přechodech, např. na Letné. Přecházet na některých místech s malým dítětem je občas drama a mám s touto situací mnohé negativní zkušenosti. Takže Auto*Mate, děkuji, že bojuješ i za mně a budu tě i nadále podporovat, seč bude v mých silách. Howgh!

Osamu Okamura — architekt

Když člověk jede v autě, v té své bublině, ulitě, vlastně si jako šnek veze s sebou ten svůj kousek domova, svůj komfort. Má velice malou interakci s okolím, které může vnímat až jako cizí, nepřátelské. Úplně jiné to je, když jedete na kole nebo jdete pěšky. Když se cyklisti potkají na křižovatce, usmějí se na sebe, prohodí pár slov, kdežto řidiči si často maximálně vynadají. Cyklistika směřuje k stírání rozdílů mezi lidmi, mezi příjmovými skupinami, směřuje k otevřené komunikaci. Není to jen projekt dopravní, ale sociální a ekonomický, protože se najednou můžete po městě levně a svobodně pohybovat. A zanedbatelný není ani aspekt zdravotní. Češi mají jeden z největších problémů s obezitou v Evropě a já vůbec nechápu, proč se o cyklistiku více nezasazuje ministerstvo zdravotnictví.

Magdalena Borová — herečka Národního divadla

Bydlím v Praze několik let. Chtěla bych jezdit do divadla na kole, ale bojím se. Kolo je zábavný a „nezávadný“ dopravní prostředek, ale já zatím využívám městskou hromadnou… Když kráčím městem, představuju si, jak by asi ta která ulice vypadala, kdyby nebyla obsypaná auty – jedoucími i parkujícími. Pozoruju „zácpou“ vyčerpané řidiče, zaráží mě, že ve většině vozítek sedí jeden, maximálně dva pasažéři, nedýchám zhluboka… Můj sen? Pěší zóna a cyklostezka místo magistrály…

Václav Cílek — geolog, klimatolog, popularizátor vědy

Město pro ptáky. Kde se daří ptákům, daří se i lidem. Počet malých pěvců v mnoha evropských městech klesl během posledního desetiletí na 10-20% původního stavu. Může za to celá řada faktorů – slídící psi, tu a tam nějaká nenechavá sojka či straka, ale hlavně změna městského prostředí. Vrabci nemají louže, úkryty za trámy a hlavně trnitá křoví, kde by se mohli cítit bezpeční. Stavíme města pro lidi, ale ta jsou sterilní, protože na skle hnízdo nepostavíš. Ptáci nás odepsali, už je nestojíme za nějaké to pípnutí a opouštějí i korupční krmítka, protože k životu potřebují i jiné věci. My také, ale ptáci to možná vědí lépe.

Milan Cais — výtvarník, bubeník a zpěvák kapely Tata Bojs

Češi se během pár let „vyzbrojili“ neuvěřitelným arzenálem vozových parků. Každá pořádná rodina má nejméně dvě tři auta. Jsme bohužel schopni, z nějakého nepochopitelného důvodu, investovat do koupě automobilu obrovské peníze. Pak je samozřejmě nutné se v autě ukazovat a zároveň ukazovat všem, že já i když sice žiju na Jižňáku ve 3+1, mám na to, abych jezdil v nejnovější Audině. Možná je to komplex z minulých let, ale to jakým agresivním způsobem se kolikrát řidiči po Praze pohybují, už se čtyřiceti lety komunismu nemůže mít nic společného… i když kdo ví. Všechno souvisí se vším a proto jsem přesvědčen, že když bude v centru Prahy méně aut, méně čekání v kolonách, méně nehod, bude zároveň méně agresivity, nervozity a naopak více vzduchu a možná i více těch cyklistů, kteří považují v současné době jízdu po městě za ruskou ruletu.

Tomáš Floex Dvořák — hudebník

V Budapešti jsem dostal nápad, že se projdu do centra, a mále mě to zabilo. Je to tam zvláštním způsobem ještě horší než v Praze. Všude čtyřproudé silnice, které vytvářejí neuvěřitelný hluk a smrad. Všichni pak jezdí autem, protože venku je hluk a smrad a nedá se tam vydržet. Nejhorší je lenost a pohodlnost lidí. Vždy když se dívám, kolik jede v autě lidí samotných – průměrně tak dva ze tří. Auta ve městech by se měla používat, jen když je to opravdu potřeba – a ne z pohodlnosti. Jeden můj kamarád, který neudělá bez auta ani ránu, tvrdí, že auto používá proto, že mu dává nesmírnou svobodu. Jenže proč musí být jeho svoboda na úkor jeho okolí? Proč mají auta, která smrdí, dělají hluk, ničí prostředí a jsou nebezpečná pro neautomobilovou dopravu, ve městě tolik privilegií? Je absurdní, že co se týče kol, je nutné bojovat za každý centimetr, a pro auta se budují nové tunely a silnice. Zvětšování kapacity pro auta problém nevyřeší, jen jich přibude.

Marek Eben — herec, skladatel a písničkář

Na pražské ulice se dívám spíš očima své ženy, vozíčkářky a mohu říct, že po této stránce je jejich stav hanebný. Na většině přechodů chybí nájezdy a když už někde jsou, absolutně nevyhovují. Jednu dobu jsme uvažovali o používání elektrického vozíku, ale v centru to prakticky nepřipadá v úvahu. Když to srovnám třeba s Londýnem, tam je každý přechod osazen prefabrikovaným dílem, který dokonale vyhovuje. V Kodani zase řeší dlažbu v historickém centru tak, že uprostřed vytvoří jeden pás dost široký na to, aby se po něm dalo jet s vozíkem. To se netýká jen postižených, uvítá to i každá maminka s kočárkem. Nemyslím si, že by takovou věc mohla vyřešit nějaká nadace nebo jeden silný sponzor, takovou věc by měl řešit zákon.

Tonya Graves — zpěvačka Monkey Business

Praha je jedním z nejkrásnějších měst na světě. Často se po Praze procházím s mým malým synkem a je mi líto fantastických budov a soch, které jsou od znečištění způsobeného přemírou aut v ulicích celé černé. Praha má výbornou veřejnou dopravu a nevidím žádný důvod, proč by měla auta jezdit samým srdcem města.

Kryštof Hádek — herec

Jízda na kole je jedna z mých oblíbených činností. Posledních pět let jsem začal jezdit i po Praze. Je to pro mě nejrychlejší a nejpříjemnější způsob dopravy a navíc zažívám město i jinak než přes okno vozidla v zácpě. Prosazovat cyklistiku v Praze je to nejlepší, co pro sebe a město můžeme udělat. Stojany na kolo by měly být před každým divadlem, kinem, školou, restaurací a všude tam, kde se dá na kole bezpečně jezdit. V administrativních budovách by mohly pro takové účely být například sprchy. Jízda na kole je všední věc. Tím spíš by to ve městě mohla být skvělá součást života jako třeba v Amsterdamu… Myslím, že AUTO*MAT je k nezaplacení. Těším se na každou Velkou podzimní cyklojízdu a další akce.

Marie Hakenová — scénáristka, dramaturgyně a novinářka

Velká cyklojízda by měla být v Praze pořádána alespoň jedenkrát za měsíc. Pro nás, kteří máme rádi pěší procházky Prahou, by to byl balzám pro duši i uši. Ráda podpořím každou aktivitu, která přiměje lidi více přemýšlet o tom, zda je každá cesta automobilem do centra města, které je protkáno sítí MHD, skutečně nutná.

Vavřinec Hradilek — kajakář, olympijský medailista ve slalomu na divoké vodě

Praha je jedinečné město. Bohužel, ve srovnání s většinou evropských velkoměst i v případě (ne)respektování cyklistické či jiné alternativní dopravy. Bydlím za hranicemi Prahy a vždy volím raději tzv. cestu menšího stresu. Beru koloběžku, dojedu na metro či vlak a pak se vesele proplétám ulicemi. Jsem sám svým pánem, a pokud mne nepřepadne nepřízeň počasí, dopravím se kamkoliv. Kdybych byl v Amsterdamu, nemusel bych se ani moc ohlížet na nervní řidiče. Dali by mi totiž přednost. Kéž bych se takhle mohl jednou projet po Praze, protože toto město by si to rozhodně zasloužilo. Vždyť přeci: méně aut, méně smogu, méně stresu. Větší krása.

Vlastimil Ježek — publicista, bývalý ředitel Českého rozhlasu a Národní knihovny ČR

Přiznávám bez mučení, že cyklistiku jsem dlouhá léta nevyhledával. Dlouho jsem si myslel, že důvodem je můj dětský pád z kola doprovozený lehkým otřesem mozku, ale mýlil jsem se. Skutečný důvod jsem pochopil, když jsem si před rokem koupil kolo ve speciální prodejně a s úžasem zjistil, že při šlapání nemusí bolet nohy, pokud si pořídíte kolo na svou postavu. A není to o penězích – nepohodlné kolo může stát mnohem více, než kolo „na míru“. Od té doby jezdím často a rád – jen po Praze ne. V dopravně přehuštěném městě, které na cyklisty myslí tak málo, se na kole bojím. Doufám však, že moje šestiletá dcera (a dříve než v mém věku) už k tomu nebude mít důvod.

Jaroslav Kořán — hudebník a scénárista

Bydlím s rodinou v malém bytě na Pankráci s oknem přímo k magistrále, a tak mám tu automobilovou vraždu pražských obyvatel denně před očima. Je smutné, když se člověk vrátí občas s ciziny, vidět, jak je Praha k jízdním kolům nevstřícná. Člověk tu stále zažívá pocit „temna“ a bezpráví. Na kole jezdím rád, ale v Praze se člověk autům a jedům nemá šanci vyhnout. Kola by měla být považována za stejně důležitý dopravní prostředek jako auta. Možná pak by se něco změnilo a čekající a znudění řidiči by se rádi projeli na kole alespoň v těch teplých dnech.

Jana Koubková — jazzová zpěvačka

Chůze je pro mne radost z pohybu, koukání po lidech a okolí. Ekologicky Prahu nijak nezatěžuji. Chůze je zadarmo, pomáhá krevnímu oběhu i mysli. Potkám při ní i spoustu usmívajících se chodců na které se též ráda usmívám. Prostě užitečná relaxace. Chůzí nevytvářím žádné škodliviny. Naopak.. Při očekávaném zdražení pohonných hmot, ale i jízdného dopravními prostředky, se rychlá chůze rychle dere do popředí.. Klesne i procento obezity. Jsou chodci a důchodci. Patřím mezi obojí. A když nesportuji jinak – chůze je pro mě velmi nutná. Bydlím v centru pražských Vinohrad a nechválím si ulice přeplněné parkujícími auty, které stojí i na přechodech. Nedá se normálně přejít, musí se silnicí obcházet a co teprve maminky s kočárky, slepci, vozíčkáři? Bezohlednost řidičů je nebetyčná. Ani semafory nejsou bezpečné. Vždycky se objeví řidič, který zelenou pro chodce nerespektuje. Bohužel, sama jsem to párkrát zažila a měla štěstí… To vše je o kultuře národa, o chování a respektování člověka člověkem…

Jana Lewitová — hudebnice

Vzpomínám na situaci po povodních, jak to bez aut šlo i bez metra, pro mě to byl návrat do dětství, kdy auto skoro nikdo neměl a lidi chodili po ulicích a my si hráli třeba kuličky nebo badminton tam, kde by to dneska byla sebevražda… A je to moje rodné město, ale dnes mě tím provozem odpuzuje…

Jan Macháček — ekonomický analytik, novinář a kytarista skupiny Garáž, držitel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009

Proč se zúčastňuji cyklojízdy? Jednoduše proto, že kolo používám jako dopravní prostředek, k cestě do zaměstnání a na pracovní schůzky a až v druhém plánu k účelům sportovně rekreačním. Jezdit na kole považuji za normální, nikoli podivínskou aktivitu.
Praha sice není přirozeně vhodná pro gigantický rozmach cyklistiky, především ale proto, že jsou ulice úzké, nikoli kvuli kopcovitemu terenu. V takové Kodani sice nejsou kopce, ale zato tam často fouká takový vítr, že kopce jsou možná lepší. A stejně je jezdit na kole normální.
Z USA dobře znám, že co si lidé nevybojují, to nemají. Praha sice staví cyklostezky víceméně podélné s řekou, projet napříč se ale kvůli úzkým hrdlům nedá nebo je to nebezpečné, jak zažívám každý den na vlastní kůži.Na cyklojízdě je mi sympatické, že se zde zpravidla nescházejí cyklisté v obtažených reklamních oblecích, kteří mají někde za rohem zaparkované auto, ale lidé oblečeni civilně, podobně jako cyklisté v Berlíně nebo v Kodani. Přiznávám se ale, že jsem člověk svobodomyslný a kdyby na kole jezdil úplně každý jako kdysi v Číně, ztratilo by to pro mne kouzlo.

David Matásek — herec

V roce 93 jsem si koupil horské kolo a úplně jsem se zbláznil. Ne snad, že bych předtím na kole neseděl, pubertu jsem prožil v Hradci Králové, kde na kole jezdí všichni, ale otevřely se pro mě ve městě netušené možnosti. Jezdil jsem od března do října, za každého počasí, do práce i za babičkou. Spolu s několika málo dalšími odvážlivci jsme se probíjeli kolabující dopravou. A stále častěji jsem bojoval s bezohledností ostatních účastníků silničního provozu. Tak jsem po deseti letech ústrků a ponižování pochopil, že cyklista je v Praze nula, že cyklistice se musím věnovat jen rekreačně a Prahou projíždět co nejméně. Nařídil bych všem řidičům, at´ si sem tam Prahu daj, třeba ve špičce. Dozajista to jejich styl jízdy změní.

Vladimír Merta — hudebník

Podporuji snahy udělat z kola fenomén normality, pohody a účelnosti i v tradičně agresivní Praze. Logicky až podnikatelsky znějících argumentů o vlivu cyklostezek na kvalitu života, turismus, lokální obchůdky a restaurace je už dost. Cítím mezeru v popisu vzájemných vztahů, vyjasnění pocitů, s nimiž vyrážíme do ulic, sdílených kolegy. Pamatuju časy, kdy se cyklisté zdravili nebo se na sebe alespoň podívali, jako staří přátelé. Dnes cyklisté klopí oči a dívají se na přehazovačky. Přesto nás přibývá. Doufám, že se za deset let při vší ne-snaze jakkoliv cyklistům pomoci naše řady znásobí. A přibude řidičů, kteří si uvědomí, že každý cyklista znamená jedno další auto, které mu nestojí v cestě, ale v garáži. Už dnes jsou šoféři, kteří raději cyklistu pustí, nežli by agresivní a vzápětí ubržděným přískokem dorazili do fronty o pár metrů za přechodem. Lidé za volantem mají v kolonách dost času občas nám i závidět. V ranní špičce předjedu cestou do centra asi 400 aut. Včetně prezidentské kolony, jsou-li fronty v obou směrech.

Ole Moesby – bývalý velvyslanec Dánského království v České republice

Jízdu na kole mám rád, protože si myslím, že je pro mě zdravá. Je určitě zdravější a často i rychlejší než doprava autem. Já osobně nesnáším dopravní zácpy. Zároveň mě jízda na kole dělá šťastnějším. Jsem v bližším kontaktu s lidmi okolo, umožňuje mi to více si odpočinout, než když se musím soustředit na řízení auta.
Jsem zastáncem městské cyklistiky, protože si myslím, že jejím prostřednictví se vytváří lepší prostředí pro život lidí ve městech. Jízda na kole není jen zábava nebo sport. Není to jen záležitost zpoceného těla a vyčerpání. Je to také způsob dopravy pro lidi v normálních civilních šatech, kteří se chtějí přepravit z bodu A do bodu B, a to snadno a rychle.
Proč jsem se rozhodl zúčastnit se cyklojízdy s Auto*Matem? Jsem toho názoru, že jízda na kole je dobrá jak pro lidi, tak pro životní prostředí, ve kterém žijí. Svou účastí na cyklojízdě bych chtěl upozornit na Dánsko jako na národ cyklistů. Jsem šťastný, že mám možnost touto cestou přiblížit lidem v České republice naše dánské zkušenosti s městskou cyklistikou.

Irena Koutská — tlumočnice Evropského parlamentu, ikona spolkového života

Pravidelně podporuje Auto*Mat i finančně.
Auto*Mat jsem začala vnímat v roce 2007, kdy jsem se zúčastnila své první pražské cyklojízdy. Následovaly další, včetně velkých jarních a podzimních, s účastí vlastních dětí a pár přátel, provázené pokaždé silnějším pocitem sounáležitosti s ostatními, často odlišnými ve všech ohledech. Dalším impulsem byl v roce 2009 dokumentární film Martina Marečka. V následujícím roce jsem díky aktivní účasti na podzimní cyklojízdě poznala některé mladé lidi, kteří v Auto*Matu pracují. Jsou pro mne velkou inspirací svým přístupem, otevřeností, nadhledem a tolerancí. Důslednou a cílevědomou aktivitou směřující k tomu, aby se veřejný prostor našeho města vrátil zpátky svým obyvatelům, pro mne Auto*Mat představuje naději. A proto jej podporuji.

Jaroslav Pavlíček – polárník, zakladatel polární stanice ECO NELSON

Kolo je podle mě nejekologičtější a nejefektivnější dopravní prostředek pro město. Kůň, který nic nesežere, stačí ho jen čas od času drobně opravit! Jezdit se dá za každých podmínek. I na Antarktidě, kde už přes 20 let provozujeme nezávislou polární stanici ECO NELSON, ho používáme. Stanislav Bartůšek, moderátor Branek Bodů Vteřin, tam v roce 2011 na kole najezdil desítky kilometrů. Praha je sice kopcovitá, ale na podmínky na Antarktidě to nemá. S kolem se dá popojet metrem, vlakem, některými tramvajemi, či stačí kolo kousek tlačit. Starší osoby dnes už mohou používat elektrokola, která jízdu na kole přibližují i méně fyzicky zdatným lidem. Ideální situace nastane, až budou běžně dostupná elektrokola na solární pohon – se schopností permanentního dobíjení. Je zde spousta možností, jak místní malé „problémy“ překonat. Množství lidí, kteří v Praze žijí, vytváří značný potenciál k řešení místních potíží. Jedna z mých základních rad pro přežití v extrémních podmínkách zní: „Stále něco dělej, pomáhej druhým.“ Tato rada má použití, i pokud chceme, aby se v Praze trvale zvyšovala kvalita života.

Tomáš Sedláček — ekonom

Protože automobilů je moc, začíná fungovat paradox: jízda autem už ani zdaleka není nejrychlejším způsobem přepravy po hlavním městě.
Víte, jak v Praze předhonit porsche? Minulý týden se mi to povedlo hravě: na kole. Při pohybu po pražském centru je cyklista jednoznačně nejrychleji se pohybujícím člověkem. Pokud se rozloučíme u vstupu do stanice metra Muzeum, jsem ochoten se se zájemcem vsadit, že budu řekněme na Malostranské rychleji než on. Na základě osobní zkušenosti odhaduji, že díky kolu ušetřím denně tak hodinu času. Za pouhých pět dnů to dělá nějakou polovinu pracovního dne.
V počítání cyklovýhod se dá pokračovat. Například na místo, které zabírá jediné auto, hravě zaparkujete pět sedm kol. K zahození není ani fakt, že s kolem je možné jezdit prakticky ode dveří ke dveřím.
A pak je tu i psychické rozpoložení. Jízda na kole je prostě zábavná. Je to něco, na co se můžete za normálních okolností těšit a při čem vás napadají úplně jiné myšlenky než při sezení v autě. Navíc pro vás nic nepředstavuje vážnější problém: můžete klidně zajet z Labutě až k Mánesu a zpět kvůli jednomu šroubku. Pěšky, autem, nebo „hromadou“ byste se zbláznili.

Zdeněk Schwarz — ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy a senátor

Víc než 30 let jezdím na kole a znám Prahu velmi detailně, protože snad v každé ulici jsem už byl díky své práci na sanitním voze pražské záchranky. A místa, kam se nedostane auto, jsem projel na kole. Vzhledem ke své práci musím být často v pohotovosti, takže nemám mnohdy možnost vyrazit na kolo jinam a jezdím po okrajích Prahy. Poznal jsem, že s rozvojem cyklodopravy to někteří nemyslí zas tak vážně, jinak bych nenarážel na nikam nevedoucí trasy nebo končící ve frekventované vozovce a mnohé jiné překážky. Jízda přes centrum je stále rizikem a v dopravní špičce spíše hazardem. Musíme ještě ujít velký kus cesty a musíme se všichni ještě hodně snažit, abychom dosáhli úrovně cyklistiky ostatních metropolí EU. Mým snem i vzorem je Holandsko a Dánsko, kde jsou v této oblasti nejdále.

Helena Třeštíková — dokumentaristka

Praha je stále zahlcenější auty, neprůjezdnější a zasmrděnější výfuky. Jezdím téměř výhradně městskou hromadnou dopravou. Cíle sdružení Auto*Mat jsou odvážnější a vybízejí k rozšíření cyklistiky. Všechna velká hnutí začínají pomalu a nenápadně, až jsou nakonec nepřehlédnutelná. Už dnes se o cílech Auto*Matu ví, a připojuje se stále více lidí. Věřím tomu, že cyklistů v Praze časem přibude a aut ubude. Doufám, že i pražský magistrát vyjde vstříc. Těším se, že život v Praze bude jednou snadnější, příjemnější i veselejší.

David Vávra — herec a architekt

Jezdím do práce na kole, někdy i obden. Cyklopřemisťování podporuji, a to nejenom 22. září na Den bez aut. Praha pro cyklisty (hlavně ve srovnání s městy na západ od našich hranic) není uzpůsobena téměř vůbec. Co je však horší – arogance troubících řidičů, kterým my cyklisté připomínáme, že mají brzdu a plyn.

Michal Viewegh — spisovatel

Podpořil Auto*Mat i finančně.

Do centra Prahy nejezdím téměř nikdy autem. Když si na u nás v Nuslích sednu na jedenáctku nebo na osmnáctku, jsem tam snad i rychleji, a navíc si mohu dát víno a vyhnu se místy neřešitelným problémům s parkováním. Autem ale musíme pravidelně dojíždět z Prahy na Sázavu a zpět. V dopravní špičce mi to někdy připomíná jakousi parodii na cestování. Pěšky chodím často a rád, občas dojdu z Nuslí až do centra. V Praze lze naštěstí stále ještě podnikat velmi příjemné procházky – třeba v amerických městech nic podobného nezažijete. V Los Angeles jsem neustále marně hledal chodník… Na mnoha místech Prahy už ovšem lze jen obtížně přejít silnici, chodci jsou tu zjevně diskriminováni. Nebezpečné jsou bohužel i přechody. Na kole jezdím jenom po cyklostezkách – a těch je v Praze stále zoufale málo. Za posledních patnáct let jsem byl díky překladům svých knih pozván do prakticky všech evropských metropolí a musím bohužel říci, že skoro ve všech jsou na tom cyklisté i chodci lépe. Hůře jsou na tom už jen v Moskvě.

Emil Viklický — pianista, skladatel

Mám bicykl jen u syna v USA, kde pilně jezdím. Je to ve státě Illinois, město Bloomington, kde mají nádherně upravené cyklotrasy. Prakticky se nepotkáte s automobily, řešením jsou nadjezdy a lávky pro kola. Starý anglický dráhový bicykl BSA z roku 1902 mi zničila povodeň v Olomouci v roce 2002. Až do té doby jsem na něm občas jezdil. Rám, sedlo a řidítka byla původní, obě kola s pneumatikami pochopitelně novější.

Lucie Vondráčková — herečka

Auto nemám. Připadá mi zbytečný. Pokud chcete v určitou dobu někde být, tak naprosto nezaručuje, že tam v tu chvíli budete. Spíš naopak. Takže jdu pěšky, jedu vlakem, metrem, nebo na kole. Moc fandím dnům jako je 22. září – Den bez aut. A nejradši bych je zavedla každé první pondělí v týdnu. Bylo by to něco jako pravidelná duševní očista. Stres řidičů by byl fuč.

Krištof Kintera — výtvarník

Bicykl je opravdu skvělý vynález! Řídit ho v Praze je činnost dobrodružná a vzrušující. Jízda vyžaduje jistou dávku sebevědomí, lehkou nadrzlost i obezřetnost a soustředění. Kdykoli nemusím použít automobil jsem oblažen vzletným pocitem, že držíc v ruce řídítka moje trajektorie městem bude plynulá, rychlá a osvěžující. Lehce radostný pocit mám, že vidím každý rok o něco více cyklistů v ulicích. Zhrzen avšak, a ne sám, stále zůstávám z tuposti a krátkozrakosti politiků i úředníků. Nu což musíme být vytrvalí a těch, kteří budou brát řídítka ve městě do rukou pravidelně či nepravidelně víc a víc. V Nizozemí, když dojde ke kolizi automobilu a kola, viníkem je vždy automobil…I tam si však takový zákon kdysi úpěnlivě vybojovali.

Sian MacLeod — britská velvyslankyně v Praze

Nadměrná dopravní zátěž ve městech je problém, který dlouhodobě řeší i řada britských měst. Podpora cyklistiky a omezování vjezdu automobilů do center měst je určitě jedním ze zajímavých řešení tohoto problému, které ostatně zvolil například Londýn. Londýnskou veřejnou dopravu čeká příští rok velká výzva, protože Spojené království pořádá Olympijské a Paralympijské hry a zároveň proběhnou oslavy diamantového výročí vlády královny Alžběty II. Dá se tak čekat obrovské množství návštěvníků navíc k milionům lidí, které veřejná doprava běžně obsluhuje každý den. Cílem organizátorů je, aby všichni návštěvníci olympijských her používali k přepravě výhradně veřejnou dopravu nebo kolo.

Irena Obermannová — spisovatelka a scénáristka

Kolo jako světový názor
Jízdu na kole Prahou považuji za svoji osobní demonstraci proti proti odcizenému agresivnímu velkoměstu. Praha je svojí podstatou magické místo, bohužel však je stále silně poznamenaná husákovským duchem. Nějak se pořád nedaří ho vymýtit. V tomto směru bych uvítala mnohem větší iniciativu ze strany politiků, ale nějak ji stále nevidím. Dospěla jsem proto k názoru, že je nutné, aby si každý člověk uvědomil, že je za podobu svého města zodpovědný sám za sebe. Proto jezdím na kole, ačkoliv nemám fyzičku, jsem líná a nerada se potím. Zjišťuju, že mě jízda na kole plní dobrou náladou. Zatímco pohyb MHD natož pak autem je stresující, na kole si člověk dodá hravosti a radosti. Myslím, že kdyby pražané více jezdili na kole, koloběžce či na bruslích, byli by mnohem méně zamračení. Ale chápu, že se bojí aut. Proto šlapu z plných svých vetchých sil s nadějí, že přispěji k tomu, aby se Praha stala pohostinným, útulným, zeleným městem, které má rádo své obyvatele.

Tomáš Džadoň — sochař

Už dva roky mám s Prahou dôverný vzťah. Vybudoval som si ho postupne aj vďaka môjmu obyčajnému bicyklu zn. Favorit (pologalúska), čo je náš rodinný bycikel z 80 rokov. Jeho pôvod dokonale skrýva čierny lak, a nálepky „Maffioleti“.
Pri jazde na tak tenkých kolesách vzniká drganie a Praha ním posiela cez riadidlá a moje ruky stimuly až do hlavy. Preto sa pri jazde väčšinou usmievam. A drgá naozaj všetko – mačacie hlavy, dlažobné kocky, malé aj veľké obrubníky. Vnímavý jazdec so zatvorenými očami je schopný odčítať aj pásy zebry, tie drgajú jemne.
Jazdou na bicykli „čítam „ svoje mesto, a teší ma ak na svojich cestách stretávam ďaľších čitateľov tohto mesta.

Auto*Mat dále podporují:

Tereza Boučková, spisovatelka a publicistka / Michal Bregant, děkan FAMU / Jakub Končelík, děkan FSV UK / Ondřej Cihlář, herec / Viktor Ekrt, hudebník kapely Hm… / Jiří Havelka, herec / Boris Hybner, herec / Klára Issová, herečka / Vít Janeček, režisér a pedagog FAMU / Svatopluk Karásek, farář, hudebník a bývalý ministr kultury / Jan Kasl, bývalý primátor Prahy / Gabriela Kontra, fotografka / Matěj Hádek, herec / Vít Kremlička, básník / Tomáš Marvan, filosof / David Matásek, herec / Anna Polívková, herečka / Saša Rašilov, herec / Filip Remunda, režisér a scénárista / František Skála, výtvarník / Viktor Stoilov, nakladatel / Petra Špalková, herečka / Benjamin Tuček, režisér a scénárista / Martin Vadas, dokumentarista a režisér / Kateřina Winterová, zpěvačka Extáze sv. Terezy a herečka ND