Odstup 1,5 metru bude fungovat

Poslanecká sněmovna ve středu 14. 4. schválila návrh novely zákona definující 1,5metrový boční odstup při předjíždění cyklistů. Zákon nyní putuje do Senátu a musí jej ještě podepsat prezident. Děkujeme všem, kdo k tomu přispěli, jmenovitě iniciátorovi změny Tomáši Kindlovi, předkladateli novely Petru Dolínkovi (ČSSD), poslaneckým klubům ANO, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, Pirátů, STAN, TOP09, ODS a všem poslankyním a poslancům, kteří pro návrh novely hlasovali. Děkujeme i Romanu Kreuzigerovi a jeho kampani Respekt. 1,5 metru, která výrazně přispěla ke zviditelnění tématu. Děkujeme také všem z vás, kteří jste reagovali na naši výzvu a psali poslancům.

Tématu se náš spolek v posledních měsících intenzivně věnoval. Laboratoř udržitelného urbanismu (LAB) zpracovala několik analýz nehod cyklistů s automobily a reagovala na manipulativní prezentaci statistik nehodovosti ze strany ředitele dopravní policie, Jiřího Zlého. Vratislav Filler z LABu vystoupil na podzim minulého roku k tomuto tématu na semináři na půdě Sněmovny.

Které změny prošly a které ne

Sněmovnou schválený návrh novely zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zpřesňuje požadavky na bezpečné předjíždění cyklistů: ukládá základní boční odstup 1,5 metru, který se snižuje na 1 metr v oblastech s omezením rychlosti na 30 km/h. Při jízdě v jiném jízdním pruhu (například cyklopruhu) požadavek neplatí. Předpokládá se dále navazující změna vyhlášky, která při předjíždění cyklisty dovolí přejet plnou bílou čáru.

Z dalších navržených změn prošla podpora odtahu vozidel (včetně např. sdílených vozítek) z chodníků. Zavádí se také dvoubodový postih za neoprávněné stání na parkovišti vyhrazeném pro osoby se zdravotním postižením. Prošlo také omezení konzumace alkoholu u posádek jízdních kol, cílené hlavně na tzv. „pivní kola“.

Sněmovna také schválila dost nešťastně formulovanou translaci nařízení EU, která v českém podání omezuje elektrokola na „konstrukční rychlost“ 25 km/h.

Zamítnuty byly dva návrhy usnadňující řešení křižovatek, tedy na oddělené směrové signály pro cyklisty a nepřímé levé odbočení. Neprošla také objektivní odpovědnost provozovatele flotily vozidel. Sněmovna nepodpořila ani upřesnění přednosti při vjíždění vozidla veřejné dopravy ze zastávky do vyhrazeného jízdního pruhu.

Podrobnosti o většině návrhů najdete v článku Městem na kole.

Proč je odstup 1,5 metru důležitý

Těsné předjetí je jednou z mála nebezpečných situací, které cyklista nemá velkou šanci odvrátit. Z analýzy příčin srážek cyklistů a aut přitom vyplývá, že nevhodně zvolené předjíždění má na svědomí kolem 20 % nehod s těžkými následky. A dojde-li při takové srážce k těžkému zranění či usmrcení, je obětí v 98 % případů cyklista.

Současný přístup k těsnému předjíždění je v podstatě ten, že nedojde-li k nehodě, není postihováno. Kdo jezdí na kole pravidelně, tak čas od času zažije velmi nepříjemně těsné předjetí, kdy jej auto zezadu prakticky „ofoukne zrcátkem.“ O domácí praxi vypovídá, že předjetí nákladním vozidlem považují za nebezpečné nebo velmi nebezpečné dvě třetiny Pražanů jezdících nebo uvažujících o jízdě na kole. Specifikace bezpečného bočního odstupu pro předjíždění je proto důležitá jako stanovení mantinelu, který jasně definuje, co je a není vhodné.

Výhrady odpůrců

Schválení novely Sněmovnou vzbudilo okamžitě značnou pozornost v kruzích motoristické publicistiky, která na ni reaguje vesměs negativně. Cyklisty prý na mnoha místech nepůjde s tímto odstupem předjíždět a dojde k narušení plynulosti provozu. Proti novele se vyjadřují například ředitel dopravní policie Jiří Zlý nebo Roman Budský z Platformy Vize 0. Naproti tomu, ředitel BESIPu Tomáš Neřold změnu akceptuje.

Mýtus úzkých silnic

Zaměřme se na potenciální dopady na zpoždění dopravy a argument, že na úzké silnici nepůjde cyklistu údajně legálně vůbec předjet.

Autobus veřejné dopravy má přes zrcátka cca 3,10 m. Zrcátka jsou ale dost vysoko na to, aby do bočního odstupu při vyhýbání cyklisty vůbec zasáhla. Bez zrcátek se pak šířka autobusů a nákladních vozidel pohybuje kolem 2,50-2,60 metru.

Cyklista normálně pojede cca 50-70 cm od kraje. Je-li předjížděn, zpravidla si zvyšuje boční odstup najetím těsně ke kraji, což na omezenou vzdálenost může být cca 20 cm od kraje. Při šířce řídítek 70 cm (šířka u horských kol, u ostatních typů kol jsou řídítka zpravidla užší) tak cyklista zasahuje do vozovky nějakých 60 cm. Počítáme-li šířku autobusu bez zrcátek 2,6 metru, dostáváme se k tomu, že předjetí autobusem či nákladním vozidlem s požadovaným odstupem 1,5 metru lze realizovat na komunikaci široké 4,7 metru a více. Samozřejmě, s tím, že cyklista uhne ke kraji, což je ale správně.

Pro předjíždění osobními auty (kde jsou zrcátka nízko a odečítat se mohou jen na levé straně), vychází minimální šířka vozovky kolem 4,2-4,3 metru.

Okresky sice mohou být široké i pouhé 4 metry, v reálu to ale není obvyklé. Na silnici široké méně než 4,5 metru se už dva autobusy nevyhnou. Proto vážně není běžné, aby byla po takových silničkách vedena frekventovanější linka veřejné dopravy.

Kde se vyhnou dva autobusy, může autobus 1,5metrový odstup dodržet, když cyklista uhne ke kraji.

A i kdyby. I na nejužší silnici se čas od času najde rozšíření, ve kterém může cyklista řidiče autobusu pustit. Krom toho, jakýkoliv cyklista, který si nechává čtvrt hodiny funět za zády autobus, aniž by při vhodné příležitosti uhnul ke kraji, mávnul a autobus za sebou pustil, je buďto totální stoik nebo cvok.

Ukazuje-li cyklista, ať ho auto za ním předjede, těžko předpokládat, že i při porušení minimálního odstupu dojde na jakýkoliv postih. Kde není žalobce, není soudce. Konečně, handrkovat se o centimetry při předjetí s odstupem nad jeden metr, není to, o co v tomto případě jde. Cílem novely je především vymezit se vůči těm, kdo si myslí, že nevadí předjet cyklistu s odstupem půl metru.

Nedostatečná infrastruktura

Jistěže jsou i místa, kde může výskyt cyklisty ostatní účastníky provozu zdržet. Neděje-li se to nyní, je to nejspíš proto, že se do takových míst buď cyklisté bojí, nebo – jsou-li nuceni takovými místy projíždět – prostě musí trpně snášet, že je těsně míjí jedno auto za druhým.

V takovém případě je ale na místě se ptát, proč takové silnice či ulice nemají alternativu v podobě použitelné (a dostatečně atraktivní) chráněné cyklostezky – nebo aspoň sjízdné krajnice. Nebo proč nejsou rozbité okresky opraveny tak, aby na nich cyklista mohl vjet ke kraji bez obav o přední ráfek.

Ani to ale není důvod k odmítnutí novely. Každá větší změna zákona je také spouštěčem změn v dopravní infrastruktuře. Bude-li někde docházet k zásadnímu zhoršení plynulosti dopravy vlivem nového nařízení, provozovatelé veřejné dopravy je jistě brzy odhalí ze zpoždění svých spojů. To je vhodným impulsem pro úpravu dopravního řešení, například zřízení cyklopruhů, stezky, opravu komunikace nebo dopravní zklidnění (v zónách 30 km/h bude na předjetí stačit metr).

Upravit novelu? Ne.

Z motoristických kruhů zaznívá požadavek stanovit pro úzké komunikace výjimku na velikost bočního odstupu nebo na těsnější předjíždění sníženou rychlostí. Při přípravě znění zákona se o podobných „změkčeních“ debata už vedla. Nakonec se nechalo stávající znění s ohledem na to, že taková výjimka by vytvořila alibi pro bezohledné předjíždění právě na těch úzkých silnicích, kde je potřeba, aby řidiči opravdu plně vybočili do protisměru. Formulace výluk by navíc „chytrákům” dovolila vyvléct se i ze zdokumentovaného bezohledného předjetí, čímž by požadovaná ochrana slabších účastníků provozu selhala.

Kritici také navrhují doplnit povinnost cyklisty uhnout předjíždějícímu vozidlu. To ovšem není třeba. Povinnost všech účastníků provozu nebránit v předjíždění platí v zákoně č. 361/2000 Sb. už nyní. Rozumný cyklista uhne sám v místě, kde to bude považovat za bezpečné. Zavedení výslovné povinnosti uhnout by opět relativizovalo podmínky předjíždění na úkor bezpečnosti cyklistů. Část řidičů by si jej navíc vykládala tak, že si uvolnění cesty budou na cyklistech více vynucovat troubením či najížděním.

Co by naopak bylo po německém vzoru žádoucí, je doplnění dopravní značky zakazující v konkrétních místech cyklisty předjíždět. Značka „zákaz předjíždění“ tak, jak je formulována ve vyhlášce, se totiž na předjíždění cyklistů nevztahuje.

Zákaz předjíždění cyklistů a motocyklistů – od roku 2020 nově platná značka v Německu

Je opatření nepraktikovatelné, neměřitelné a nevymahatelné? Ani jedno.

Novele je kromě nepraktikovatelnosti na úzkých silnicích vyčítána také údajná neměřitelnost a nevymahatelnost. Zejména policie je nervózní z toho, že by bylo nutné přinášet důkazy měřené s přesností na centimetry. Expertům se pokládají otázky, jak musí být kalibrovaná kamera, aby těsné předjetí uznal soud, a někteří řidiči se ptají, zda si snad mají do povinné výbavy přibalit také jedenapůlmetrové pravítko.

Reálně ale vůbec nejde o to vyhodnocovat, zda řidič předjel cyklistu ve vzdálenosti 149 či 151 centimetrů. To nepozná ani předjížděný cyklista. Daleko více jde o to, aby se omezila nebezpečná předjetí s odstupem hodně pod metr. Na to, že řidič porušil boční odstup, mnohdy nepotřebujete ani fotku: když se na pětimetrové silnici vecpe vedle cyklisty společně s protijedoucím autem, stačí sečíst šířku obou aut a cyklisty.

Nebezpečné předjetí cyklisty na pětimetrové okresce s autem v protisměru. Snímek ze záznamu kamery na řídítkách cyklisty. AutoMat / Vratislav Filler

Iniciátor novely, právník Tomáš Kindl, pak pro předjetí cyklisty uvádí jednoduchou pomůcku: 1,5 metru je zhruba polovina jízdního pruhu. Z toho vyplývá, že na široké silnici I. třídy s širokými pruhy stačí, když řidič vybočí polovinou vozu do protisměru. Na úzké silnici je vhodné vjet do protisměru komplet. Mít toto na mysli před zahájením předjížděcího manévru je mnohem důležitější, než jestli bude výsledný odstup nakonec 180 nebo 130 centimetrů.

Před předjetím přemýšlet

„Novota“ povinného bočního odstupu tedy netkví v jeho nepraktikovatelnosti. Je především v tom, že od řidiče vyžaduje reagovat na cyklistu téměř vždy vybočením do druhého pruhu. Řidič tedy nemůže cyklistu na okresce „odignorovat“ s tím, že dojde-li na auto v protisměru, nakonec se vedle cyklisty nějak vejde. Na úzkých silnicích je pak třeba, aby cyklista předjíždějícímu uhnul. Cyklista tím získává částečnou kontrolu nad tím, jakým způsobem je předjížděn.

A to je správně. Bez ohledu na zavinění, ze srážky auta a kola s těžkými následky odvážejí v 98 % případů do nemocnice cyklistu. Měli by to tedy být cyklisté, jejichž bezpečí se má předjíždění přizpůsobit.

„Překážky plynulého provozu“

Právě potřeba přizpůsobit dopravní zvyklosti slabším účastníkům provozu je pro některé hlasité odpůrce problém. Motorističtí publicisté argumentaci rámují tím, že se cyklisté často chovají „bezohledně“, tedy jezdí dál od kraje vozovky, nebo ve dvou vedle sebe a „mohou“ si tak za těsná předjetí sami.

Předpisy někdy nějak porušují skoro všichni, cyklisté ale nejsou zpravidla ti, kdo přitom čas od času někoho jiného usmrtí. Jízda dál od kraje vozovky je mimoto v řadě případů zcela opodstatněná právě proto, aby cyklista „žehlící krajnici“ nelákal řidiče k předjetí bez ohledu na jeho přítomnost – či dokonce bez ohledu na přítomnost auta v protisměru. Samozřejmě, že někteří cyklisté řidičům při jízdě překážejí více, než by mohli – často tak ale činí z nezkušenosti, špatného návyku, nepozornosti nebo proto, že v obtížném prostředí českých silnic je někdy skutečně obtížné odhadnout nejsprávnější způsob jízdy.

Argument, že cyklisté motoristům někdy překážejí, ohrožování cyklistů těsným předjížděním zkrátka nikterak neospravedlňuje. Zejména proto, že to nejsou motoristé, kdo kolize odnáší na zdraví.

Tím se dostáváme k ne zcela zřejmým motivacím a postojům části „motoristické veřejnosti“. Neohleduplné chování vůči cyklistům souvisí s tím, že některými jedinci nejsou považováni za rovnocenné účastníky provozu, a už vůbec ne za účastníky zranitelné, na které je naopak třeba brát zvláštní ohledy. Pod pláštíkem „zachování plynulosti“ se tak v řadě případů skrývají postoje, které na silnici nemají co dělat.

Kdyby se všichni řidiči chovali k cyklistům vždy ohleduplně, není tato zákonná úprava potřeba.

Rámovat tuto problematiku, tak, jako to činí motorističtí publicisté, je neomluvitelné. Cyklisté prostě nejsou banda nezodpovědných překážek plynulého provozu, která si za vše špatné může do značné míry sama. A naprosto skandální je, pokud takto v civilizované zemi uvažuje vedení policie či garant projektu zodpovědného za silniční bezpečnost.

Jde-li bezpečnost a plynulost proti sobě, musí mít přednost bezpečnost. Hovoří-li tedy kdokoliv o narušení plynulosti provozu, aniž by přitom vážil bezpečnostní dopady, mlátí prázdnou slámu.

Reakce na novelu tak mnohem víc než cokoli jiného odhalily „autocentrický“ přístup k otázkám silniční dopravy a zaujatost proti slabším účastníkům provozu, kterým v Česku trpí nejen veřejná debata, ale také řada lidí v odborných dopravních kruzích.