Zdroj fotografie: xman.idnes.cz

Jaroslav Dušek

Miluji chůzi. Nic k ní nepotřebuji a dostanu se kamkoli. Někdy chodívám z Černošic k radotínskému přístavu na autobus, kterým pak pokračuji do Prahy. Kráčím podél Berounky, mohu se ladit na klidný tok řeky a s určitým úžasem pozorovat nedalekou silnici, po které uhánějí auta. Mohu porovnávat ty vibrace. Po pravé ruce mám alej stromů a živou vodu. Po levé vidím kovový „veletok“. Zprava pociťuji klid a mír, ale i vznešenou životadárnou sílu. Zleva cítím chvat a spěch, ubíjející zmatek a ochablost, maskovanou určitou pýchou. Je to zřetelné a jasné. I v Praze chodím rád podél Vltavy, jen pár metrů pod čilým dopravním ruchem se ocitám v jiném světě. Nebo jdu Petřínem či Kampou ladit se na velebnou energii stromů. Ta místa tu jsou. Myslím, že bychom ze sebezáchovných důvodů měli vědomě vytvářet taková místa klidu a harmonie.

2046