Zdroj fotografie: Last.fm

Ridina Ahmedová

Pohybuji se dneska po Praze s kočárkem, ze kterého město objevuje můj malý syn. Přála bych jemu i sobě moct zažít město jinak – jako pomaleji a klidněji tepající organismus, plný chodců, kteří nemusejí na přechodech prchat před agresivními, rychlostí omámenými řidiči. Přála bych si žít ve městě, kde by lidé mohli bezpečně jezdit do práce a na nákup na kole, kde kavárenské stolečky na ulicích nebudou zalité hlukem a schované za hradbou zaparkovaných aut, ve městě, kde náměstí budou představovat více místo k setkávání než prostor pro kruhovou cirkulaci vozů. Nejsem utopista, je mi jasné, že určitá míra automobilismu je nezbytná, ale v Praze je dalece překročená. Když se podaří tyranii plechu usměrnit, stane se snad Praha opět místem pro život.

2046